Zajímalo by mě, zda někdo z vás, kdo si přečte tento článek, již někdy omdlel a zda měl podobnou zkušenost, podobný prožitek jako já... Nikdy jsem to nijak nezkoumala, jen mě to tak nějak nyní napadlo... :)
Je 23.00 a nějak nemůžu spát... Venku je zataženo, takže ani nemůžu koukat ze svého podkrovního pokoje na hvězdy. Spousta z vás již jistě spí, protože zítra je opět pondělí - pro většinu z vás začátek dalšího pracovního týdne. Pro mě ne, jsem momentálně nezaměstnaná, takže zítra mě čekají jen dvě povinnosti - zajet na úřad práce a přichystat tátovi oběd předtím, než půjde do práce... Jelikož nás bydlí v našem rodinném domku pět - máma, táta, já a mí dva mladší bráchové a z toho mají práci jen naši rodiče, tak je mi z toho tak trochu ouvej... I když, náš nejmladší - bráška Alexandr - letos maturuje, takže pokud si práci nenajde, na úřad práce se nejspíš nepřihlásí dřív než v červnu... Jak pozitivní to zpráva... No, už bych se mohla ale dostat k tématu...
Vzpomínám si na letní tábor, kde jsem poprvní omdlela. Jela jsem tam díky kamarádce, kterou tam vzal její bývalý přítel (dělal tam hlavního vedoucího) a nabídla mi, že bych tam mohla jet jako vedoucí. Dokonce jsem přemluvila i bývalého přítele, aby jel se mnou a dělal nám zásobovače potravin... Bylo to strašně fajn, na tyto letní tábory vzpomínám moc ráda... Jednoho krásného letního slunečného dne ani nevím proč, jsem si chtěla vyzkoušet sekání dřeva za hlavní chatou. Zrovna tam děti nebyly a ocitla jsem se tam sama... Jak jsem tak sekala, tak se mi to jednou sklouzlo a sekerou jsem klepla vedle a o dřevo jsem se třískla do prstu, což nebylo zrovna moc bezpečné a v tom to přišlo - asi šok... Šla jsem okamžitě za ostatními a sedla jsem si na lavičku. Naproti mě seděla naštěstí jedna z našich zdravotnic Alča... A ta se na něco ptala a já odpovídala a najednou si Alča všimla, že se něco děje... No, já si jen pamatuji to, jak jsem padala zády směrem dolů z lavičky a slyšela Alčin hlas, jak křičí, aby mě někdo chytil... No a pak si jen matně vzpomínám, jak mě nesli do chaty na postel, dávali nohy nahoru a já prohlásila větu, že nechci umřít... To všechny přítomné asi dost vyděsilo, no já vůbec netušila, co se děje, ale byl to takový fajn pocit. Takový pocit klidu a chtěla jsem jen spát... Jenže mi to nechtěli dovolit a probrali mě... Pak už jsem byla zase v pořádku, i když měli všichni ten den za úkol mě hlídat, jestli jsem v pořádku... Byla jsem. V té době mi bylo asi 18 let... Od té doby byl dlouhou dobu klid, i když jsem občas mívala období malátnosti (když tedy nepočítám kolaps při darování krve)...
A pak už jsem omdlela jen jednou a to v roce 2009... ,,To je ta holka, která omdlela u státnic!" Slyšela jsem, když jsem šla po schodech na fakultě... Bylo to strašně příjemné být tak známou osobou, a to díky tomu, že omdlíte při jednom z klíčových momentů svého života (tedy tehdy ten den pro mě tolik znamenal)... A jak to bylo? Obhajoba bakalářské práce byla fajn, pak přišlo na otázky a u druhé už jsem to nějak neustála... Komise si všimla, že mi není dobře, tak mi řekli, ať si sednu, nějak to nepomáhalo, tak mi ještě dali vodu a když jsem se chtěla napít, tak už si jen vzpomínám, jak se mi zužuje obraz, cítila jsem mravenčení na těle a takový divný tlumený pískot nebo šelest, která mi zněla v uších a já už neslyšela, co se děje kolem a přestávala vidět, spadla ze židle a samozřejmě jsem se polila, jelikož jsem držela v ruce kelímek s vodou... A ten pocit, když jsem omdlela? Něco neuvěřitelného. Bylo mi v ten moment tak krásně. Cítila jsem takový vnitřní klid a snad jsem i měla úsměv na rtech, když jsem tam ležela na zemi... O to horší bylo procitnutí, kdy jsem v sukni s nohama na židli ležela na zemi a nade mnou stáli členové komise, kteří se snažili mi pomoci - otevřít okno a dveře dokořán, aby byl v místnosti čerstvý vzduch, na hlavu a ruce mi přikládala docentka, která nás učila účetnictví, obklady a zapisovatelka z toho byla dost v šoku a nevěděla moc, co dělat... No, dost jsem se styděla, to vám povím... Komise mi dala prostor, abych se vzpamatovala a dala mi návrh - Buď dojedu tu zkoušku hned a nebo se zařadím na konec a odzkouší mě znovu... Dokážete si to představit? Znovu??? No, jelikož jsem si nebyla jistá, zda by se to podruhé neopakovalo, tak jsem radši zvolila první variantu a pak byla ráda, že odcházím ze dveří a mám to za sebou... O promocích už se raději rozepisovat nebudu, jelikož mi bylo na omdlení hned na začátku a celé jsem je proseděla, což je pro mě další z krutých vzpomínek na vysokou a navíc na konci, kdy mělo probíhat focení s mou skupinou si mě vzal bokem zdravotník, který mi měřil tlak, takže se svou skupinou ani žádnou fotku nemám... Fakt paráda.
Poté jsem byla samozřejmě donucena jít k obvodnímu lékaři. Ten mi doporučil, že se mám vyhýbat místům, kde se zdržuje velké množství lidí a jsou natěsnaní v jednom ne moc velkém prostoru. Hned mi bylo jasné, proč se někdy v autobuse cítím tak divně... Stejný problém. Teď už je to ale naštěstí lepší... A taky mám občas nízký tlak, no... Z toho se hned člověk nehroutí, no ne? ;))
Přeji všem hezkou noc a nebo spíše hezký den! :)
