Zase máte problém s diskusí u nového blogu

O Pekle jsem psala asi před 3 měsíci také, v podstatě podobně, jako Vy (a třeba budete ve Výběru, jako jsem byla já)

Co se týče té diskuze, už mi to blblo včera, když jsem sem ten článek vkládala - zase... Ale psala jsem adminovi, tak to upravil a článek zveřejnil znovu dnes... Komplikované

Ani jsem si nevšimla, že jste o tom psala, si to musím pročíst... Když ono je těch článků tady tolik, že snad ani nejde přečíst každý...  Hezký den, Šárko!

Nejsem omdlévací typ, takže moc často ne. V dětství téměř vždy při zvracení. Jednou na ulici cestou od doktora (něco běžného s teplotami). Čekala jsem na zastávce a bylo mi blbé říct lidem, aby mně pustili sednout. Tak jsem stála u kamenného zábradlí. Jak mi svítilo slunce na hlavu, tak mi bylo pořád divněji, tak nějak se s tím zápasila a pak najednou jsem to jakoby vzdala, to byla nepopsatelná úleva. Probrala jsem se na zemi, usadili mně na lavičku a nějak jsem to pak zvládla dojet domů. Bradu jsem si rozsekla o to kamenné zábradlí, jizvu mám dodnes. Ještě párkrát se mi to stalo, nikdy jsem to nedovedla předvídat. Asi nastane nějaké odkrvení mozku, pomohlo by zavčas si sednout nebo lehnout. Ale ta ztráta vědomí je tak úlevná

Děkuji za příspěvek!  jj, je to úleva, souhlasím s Vámi... V ten moment Vás nic netíží, prostě pohoda...

Divný... Omdlela jsem dvakrát a pokaždé předcházel nevydržitelně nepříjemný pocit, ukončený tím, že dál nevím, co se dělo. Ani pád ani následný přesun... nic si nepamatuju.

Dokonce jsem poté pronesla "je mi strašně divně, nevím, jak je člověku před omdlením, ale takhle by to mohlo vypadat... možná omdlím.." A na to všechny tři paní kolem vykřikly "už zase?!".. a teprve jsme si všimla otevřenýho okna, toho, že místo jedné jsou tam dámy tři, že mi omývají čelo... takže to ono bylo:-)

Děkuji za příspěvek!  No, ze začátku mi to taky nebylo příjemné... On ten pocit sám o sobě, když ztrácíte obraz (tedy zrak) a také, když Vám začne pískat v uších (takže také sluch) není moc příjemný, ale pak jsem prostě měla strašně krásný pocit, no jak jsem popisovala v článku (pocit klidu a vyrovnání) a nebo také níže v komentářích paní Eva...

Já sklony k omdlévání nemám, jen  jednou, po operaci jsem sebou sekla na nem. chodbě, protože jsem myslela jak jsem už fit a chtěla jsem se jít do koupelny zušlechtit:-)

  Ale spolužačka na střední se naučila perfektně omdlévat, když k nám na školu přišel nový mladý tělocvikář

Díky za příspěvěk, Šárko!  Hmm, spolužačka tedy zvolila rafinovanou taktiku, jak přilákat pozornost...

Omdlévám poměrně často (nízký tlak, úrazy) a potvrzuji podobné zkušenosti - velmi příjemný pocit, i ta největší bolest v tom okamžiku mizí... Z toho důvodu jsem se i přestala bát smrti. Téměř pokaždé, když omdlévám nečekaně (to z nízkého tlaku cítíte chvíli předem, takže to je trochu jiné), tak mne napadá: "jestli tohle je umírání, tak je to celkem fajn!"..... :-) Prostě - na nebytí a (ne)vědomí není nic hrůzného, je to prostě takový přechod od něčeho v nic...

Děkuji za příjemný příspěvek. Taky jsem si to tak řekla s tím umíráním...

No ano, už se mi to párkrát stalo. Poprvé to bylo, když jsem byla malá a táta mi (na mé přání) česal tři culíky-))  Trvalo to hrozně dlouho!-)

Ale občas mívám stavy, kdy se mi zatočí hlava a cítím, že omdlím. Lékař mi dal jakési pohotovostní tablety, které opravdu omdlení odvrátí (když si je stihnu vzít včas-)

Děkuji za příspěvek!  To jsem vůbec nevěděla, že takové tablety existují... To je něco, co Vám okamžitě zvedne tlak? Nebo jak vlastně fungují? Děkuji za odpověď.

Prvně jsem omdlela nad sporákem, to mi bylo asi patnáct. Najednou mlha, pak nic a ledový vzduch z otevřeného okna... Potom několikrát v narvaném autobuse a ve frontě v obchodě. Kamarádi se báli se mnou chodit ven... Při promoci jsem se strašně bála, ale asi kvůli tomu jsem ji paradoxně ustála... 

Jinak dlouhé stání (zvlášť v kombinaci s teplem a nedostatkem kyslíku) je docela problém, přitom v práci se po nás vyžaduje. Naštěstí pár kolegyň, co mají problémy s křečáky nebo s klouby, nám vymohlo židle... Ale na mě se občas někdo blbě kouká, tak mladá a nevydrží stát... No zase lepší, než se tam složit... Párkrát jsem i tak neměla k omdlení daleko...

Ono je hezké vyhýbat se spouštěčům, ale stresující práce, při které musíte být na nohou a kolikrát ani není čas se napít, zrovna bezpečím neoplývá...

Historka s kolapsem u státnic kolovala i na našem ústavu. Stalo se to rok na náma. Byl to kluk a jen co se probral, po něm předseda komise chtěl, aby tento stav vysvětlil... Další člen se ho prý jen zeptal, kde že to skončili...

Děkuji za příspěvek!  Ve frontě mívám také divné pocity. Asi to máme podobné, ovšem závidím Vám, že jste to ustála u promoci... Cítila jsem se tehdy docela trapně  Ale horší by bylo tam s sebou seknout jako u státnic... Nechápu, že po tom klukovi chtěl vysvětlení, prostě se to stát může... Naštěstí jsem měla v komisi rozumné lidi, kteří věděli, co dělat a spíše se mě snažili uklidnit, než ještě více uvádět do rozpaků... Několikrát jsem se jim za to omluvila a poděkovala za to, jak se zachovali... Chlapec měl bohužel smůlu na členy komise.

Jsou asi lidé, kteří vědomí ztrácí snadněji a jiní, kteří omdlí teprve, až když se jejich tělo už nemíní k vědomí vracet.

Děkuji za příspěvek! Je možné, že to tak bude, i když to nezní zrovna optimisticky...

Jako dítě jsem opakovaně omdlela při brutální žaludeční chřipce. Jen jsem se převrátila ke kýblu a pak "do tmy před očima" zpět do postele. Při zablokované krční páteři spíše každodenní pocity závratě téměř na omdlení plus příznaky jako brnění rukou, pocit "mimo". No a taky pozor na předýchání z rozrušení, stačí jedna myšlenka. Tam se nepomůže místům vyhýbat, ale kontrolovat myšlenky. Takové omdlení bývá nejhorší.

Děkuji za příspěvek!  Předýchání z rozrušení? To znamená, když se Vám příliš zrychlí dech, když se stane nepříjemná situace nebo začnete na něco nepříjemného myslet? To jsem ještě nezažila... Ale slyšela jsem, že tímto způsobem lze prý omdlení i uměle vyvolat... Je to možné?

Z nízkého tlaku se omdlévá lehce, ale stačí vnímat příznaky, tedy slabost, studený pot, "stmívání" před očima a nepanikařit, ale zastavit se, chytit se něčeho, co se s vámi nepřevrátí, když náhodou opravdu omdlíte, vydýchat se a hlavně počkat, až se trošku zmátoříte. Největší chybou je snažit se jít dál! 

Po lehkém zapotácení je potřeba si ihned sednout a nezvedat se, dokud člověku opravdu není lépe, venku klidně na obrubník, je opravdu lepší, když na vás kolemjdoucí blbě koukají, než když budete ležet přes cestu v bezvědomí a třeba s rozbitou hlavou.

Děkuji za radu...  To se mi několikrát stalo a už jsem poučená, že je to opravdu nejlepší způsob, jak tomu předejít :) Vlastě naposledy, když jsem jela v Brně v tramvaji do práce, to jsem asi cca 2 minuty viděla jen bílo nebo takové šero před očima a zase tu šelest nebo pískot v uších - naštěstí se uvolnilo místo a mohla jsem si sednout a kupodivu jsem to vydýchala...